Dvacet šest let. Demokracie, nebo demagogie?

17. listopadu 2015 v 20:55 |  Politika
Výročí sedmnáctého listopadu je příležitostí k bilancování. Bilance dnešního dvacátého šestého výročí není ale nijak radostná.
Krátce po "sametu" jsme všichni dost naivně předpokládali, že všechny špatnosti, zlodějiny, demagogie a lži pominuly s pádem socialismu. Vystřízlivění z tohoto snu trvalo několik desítek let. První náznaky tohoto stavu okomentoval ještě Václav Havel osobně jako "blbou náladu". Nechci ho pomlouvat, s odstupem si myslím že sám to myslel celkem dobře. Bohužel pro nás ale také poněkud naivně a idealisticky. Stal se sice ikonou sametové revoluce a porevolučního dění, nepochybně i určitou morální autoritou, na druhou stranu ale sám ve stylu svých absurdních divadelních her posloužil jiným jako užitečný idiot.
Samotné pozadí sedmnáctého listopadu je dodnes opředeno tajemstvím a kolují o něm nejrůznější teorie. Faktem je, že se o něm někteří dodnes bojí mluvit veřejně. Kdo ví jak se to vlastně semlelo, ale že by spontánní několikatisícová studentská demostrace vedla k pádu socialistického režimu - tomu už dnes věří jen málokdo. Po více jak čtvrt století to ale přestává být důležité a stává se to spíš námětem pro bádání historiků.

Důležitější je to, co se okolo nás začalo dít nedávno a děje se dnes. První jasně zřetelné náznaky podivností se objevily v roce 2004 v souvislosti s referendem o vstupu do EU. Masivní propagandistická kampaň za vstup do EU, totální zašlapání a umlčení druhého tábora, to vše bylo sice nepřehlédnutelné, přesto však velkou většinou občanů přehlédnuté. Referendum dopadlo "správně", jak by to dopadlo v opačném případě jsme viděli zanedlouho po neúspěšném referendu v Irsku.
V té době byla pro většinu z nás EU vytouženou metou, vstup do ní většina občanů chápala jako završení demokratizace naší země a návrat do normálních civilizovaných poměrů. Poté ale přišlo dění okolo Evropské ústavy, Lisabonské smlouvy, a ti vnímavější z nás začali i z evropského snu střízlivět.
Dnes máme rok 2015. Máme "evropského prezidenta" , jakéhosi pana Junckera, o kterém je slyšet jen když říká že musíme mít rádi imigranty. Potom mámě nějakou Evropskou komisi, která plodí jednu píčovinu za druhou a lidi jsou jí ukradení. Potom máme nějaký Evropský parlament, který o tom co jim přijde z komise chvíli žvaní a potom to schválí. Německo má paní Merkel, která také miluje imigranty, kašle na vlastní zemi a navíc má pocit že ji celá Evropa musí poslouchat.
Dnes dopoledne jsem zaslechl z rádia, jak redaktor dělá rozhovor s kýmsi od policie a víceméně varují lidi před účastí na demonstracích 17. listopadu. Začalo mi opět trnout a chvíli jsem si nebyl jistý, zda jsem nějakou časovou smyčkou nepropadl opět do roku 1988 - 1989. Naštěstí jsem nezaslechl nic o stanici Hvězda, o porušování socialistické zákonnosti a protisocialistických živlech, tak je snad všechno v cajku. Zatím.
Vypadá to, že zanedlouho to může být jedno. Proč jsem zmiňoval výše tu evropskou "věrchušku"? Protože dění kolem ní, související (nejen) s uprchlickou krizí, teroristickými útoky a nesouhlasem většiny lidí s jejich (ne)řešením začíná silně připomínat dění v těsně předrevolučních časech.
Připomeňme si základní definice propagandy:

Propaganda je šíření idejí a postojů, které je zastřeno tak nebo onak, pokud jde o jejich 1) původ nebo zdroje, 2) zájmy, 3) použité metody, 4) šířený obsah, 5) následky jež z nich vyplynou - přičemž může obsahovat kterýkoliv moment, nebo více bodů, nebo všechny.

Propaganda je záměrné ovlivňování a řízení myšlení a postojů k zamýšlenému cíli, jež se uskutečňuje úpravou formulací i faktů, využitím psychických automatismů v myšlení i emocionálních vlivů, které umožňují přijetí idejí a postojů i bez rozumové kontroly.

Základem zastupitelské demokracie je to, že volení zástupci lidu prosazují zájmy, přání a vůli lidu - tedy svých voličů. Bohužel jsme dospěli do stavu který je srovnatelný například s rokem 1988. Tehdy jsme také měli alespoň zdánlivě demokratické instituce - vládu, sněmovny, v nich poslance volené ve volbách. Všichni jsme ale věděli, že ty volby jsou komedií a výsledek je předem daný. Daleko nad vůlí a zájmy lidu byly zájmy nejvyšších pater komunistických pohlavárů. Ze sdělovacích prostředků se valila propaganda, která měla za úkol lidi přesvědčit o tom že je vše v pořádku, nebo alespoň vyvolat dojem že je vše v pořádku a jen hlupák, zvrhlík nebo šílenec se proti tomu danému "pořádku" staví.

Dnes jsme na tom stejně, možná ještě hůř. Vůle a zájmy evropských obyvatel a národů jsou naprosto ignorovány. Evropští politici dosud žili v představě, že si s Evropou a jejími obyvateli můžou dělat co chtějí a vše zachrání propaganda. Pokud se náhodou objeví nějaký politik, který v souladu s demokratickými principy začne prosazovat přání většiny, je obratem označen za populistu. Občané, kteří nesouhlasí s oficiální evropskou propagandou, jsou označováni za demagogy, xenofoby, rasisty, extrémisty, a kdoví jak ještě. A hlavně - před třiceti lety jsme vždy alespoň tušili, kde je zdroj oficiální propagandy a jaké jsou její cíle. Dnes už ani nevíme, komu vlastně takový pan Juncker nebo paní Merkel slouží, kdo je platí, a jaký je skutečný cíl jejich politiky.

Abych ale nekončil pesimisticky. Země střední a východní Evropy pod tlakem nynějšího dění začaly kupodivu fungovat nejen demokraticky, ale také realisticky a hlavně v zájmu vlastního obyvatelstva. Tím myslím především Maďarsko, které za pár týdnů dokázalo že ochrana vnějších hranic EU je možná. Západním eurounijním zemím to bylo viditelně a hlavně slyšitelně proti srsti, ale vše dopadlo podle přísloví - může se vám to nelíbit, můžete s tím nesouhlasit, můžete proti tomu protestovat, ale to je asi tak vše co s tím naděláte. Dále Slovensko, které se otevřeně postavilo odmítavě k evropskému kvótovému diktátu. Nyní také Polsko, kde drtivě vyhrály křesťanské konzervativní strany. Ne že bych zrovna podporoval v podstatě extrémistickou katolickou stranu, ale rozhodně nelze čekat že by nová polská vláda podporovala islamizaci Evropy. Všechny tyto země se odstřihly od evropského propagandistického diktátu a zdá se, začaly jednat samostatně podle demokratických zásad. Česká politická reprezentace zatím lavíruje, ale asi ji nezbude nic jiného než buď také jednat podle přání českých občanů, nebo se historicky znemožnit a odtáhnout do pryč. Pro stávající evropskou politickou reprezentaci je to krajně nepříjemné. I západoevropští občané začínají chápat, že jejich král je nahý. Pro Evropu to představuje alespoň malou naději.
Otázka je, co se bude dít dál. Jak se k tomu evropská reprezentace postaví. Zda ji to přinutí vrátit se zpět k alespoň elementárnímu dodržování základních demokratických principů, zda prohraje a bude nahrazena někým jiným, s nejistým výsledkem a rizikem že Evropu ovládnou skutečně nedemokratické strany. Nebo zda se současná evropská a eurounijní politická reprezentace, nebo spíše ti co v jejím pozadí tahají za provázky, pokusí udržet u moci a u koryt za každou cenu, i za cenu teroru a násilí vůči vlastnímu obyvatelstvu, po vzoru Nicolae Ceausesca. Toho se bojím nejvíc.


P.S. Je zajímavé, jak nemalá část českých politiků, zděšená děním posledních několika dní, jen žvaní a žvaní a žvaní. Dokola opakuje do kamer, mikrofonů a diktafonů ty svoje naučené eurohujerské, pseudohumanistické a proislámské mantry a představuje si, že tím snad něco zachrání a změní. Vypadá to úplně stejně, jako když komunističtí politici ještě na konci listopadu 89 kecali o vítězství komunismu a socialismu a o přátelství se Sovětským Svazem na věčné časy. Jen ten Sovětský Svaz byl nyní nahrazen Evropskou Unií, Moskva Bruselem, Nejvyšší Politbyro CCCP Evropskou Komisí, Marxismus-leninismus humanismem a islámem a protisocialistické živly rasisty, xenofoby a nacionalisty. Budou se v následujících měsících znovu otáčet kabáty?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama