Červen 2015

Afrika podruhé

9. června 2015 v 15:36
Ve druhé části úryvků z knihy Alberta Schweitzera "Lidé v pralese" přidám další části, popisující chování domorodců.

-Nejubožejší a nejčetnější hosty nazýváme "Bendjaby" neboť jsou většinou příslušníky kmene bendjabského. Tito ztěžují nám práci v nemocnici svou nekázní do té míry, že je přijímáme s velmi smíšenými pocity soucitu a zoufalství. Musím se s politováním přiznat, že jedině jejich vinou není má nemocnice už taková, jaká bývala.
V nemocnici žádáme jen nejnutnější pořádek a poslušnost. Dostaví - li se některý z našich nemocných ráno k obvazu nebo k užívání předepsaného léku či injekci a neuteče-li zas, když musí čekat až na něho přijde řada, nemusí-li se na něho čekat déle než půl hodiny po zatroubení svolávajícím k přídělu jídla, dá-li všechny odpadky tam kam patří, nekrade-li misionáři slepice, nedá-li se přistihnouti při plenění ovocných stromů a banánových polí patřících misii, zůčastní-li se bez velkého nářku v nemocnici čisticích prací, zaskočí-li tu a tam k veslu když je k tomu určen losem a dostatečně zdráv, vypomůže-li při vyloďování beden a pytlů - ovšem jen když nám osud milostivě dopřeje, abychom ho vytáhli na světlo boží z jeho úkrytu někde za kuchyňskými hrnci , je-li schopen toho všeho a snad ještě něčeho více, pak ho považujeme za tvora velmi rozumného a ctnostného a rádi zamhouříme obě oči nad jinými věcmi.
Tohoto velmi jistě skromného ideálu jsou ovšem Bendjabové nesmírně vzdáleni. Jsou to praví divoši a pojem dobra a zla je jim pohádkou z jiných světů. Předpisy, kterými je nutno život obyvatel a hostů nemocnice řídit, jsou jim pouhá slova jichž si nevšímají. Dorozumíváme se s domorodci několika nářečími, ale nemůžeme ovšem ovládat všechna. Naši Bendjabové se právě pro nemožnost dorozumění vyhýbají všemu, čím je host v nemocnici povinen. Ráno je ani nenapadne dojít k obvazu. Musí se tedy pro každého zvlášť dojít. Když se ho hned neujmeme, zmizí sotva se otočíme a zcela klidně usedne u svého ohně. Při vyvolávání lidí, kteří mají dojít pro léky nebo k injekci, slyší sice svoje jméno, ale ani se nehne. Přijde teprve když ho najdeme a přivedeme.
Jednou po ránu jsem přistihl dva divochy, usazené ve vzdáleném koutě baráku, jak si rozdělali oheň pod svými pryčnami, které jsou sotva metr nad zemí. Každý nemocný smí si udržovat ohýnek v uličce vedle svého lůžka. Žádného černocha, ať už zdravého nebo nemocného, nelze si představit bez tohoto zařízení. Ve dne si na ohni vaří a v noci ho chrání od vlhka. Dým zahání moskyty. Pro nás je nesnesitelný, ale černoši si v něm však libují. V našich barácích tak neustále plápolá alespoň půl sta ohňů. Divím se zázraku, že nám nemocnice už dávno nevyhořela. Ale pod pryčnami zdá se mi oheň přece jen příliš nebezpečný. Zakazuji prostřednictvím tlumočníka a posunky ohně pod pryčnami a nařizuji, aby je zdusili a přeložili na chodbičku. Po shovívavé domluvě odcházím. Po dvou hodinách jsou ohně pod pryčnami opět. Výstup se opakuje, doprovázen živějšími gesty a ostřejším hlasem. Snad to konečně divoši pochopili. Ale odpoledne jsou ohně nanovo rozdělány pod pryčnami. Teď už je má domluva důrazná. Oba divoši hledí klidně kamsi do dáli, jako bych pěl nějakou chválu na slunce. Musím-li náhodou v noci do nemocnice, planou ohně pod pryčnami zase.
Nařídíme-li něco některému z Bendjabů, marně čekáme že dá nějak najevo zda porozuměl, nebo chce-li poslechnout nebo se vzepřít. Znehybní jako kus dřeva. Pojem vlastnictví neznají. Kradou ostatním spolubydlícím, co se dá. Vezmou jídlo i nemocnému, který se na svém lůžku nemůže pohnout.
Naši neukáznění divoši nemají nadto vůbec smysl pro cenu věcí. Les mají na dosah a není jim tedy zatěžko chodit tam pro dříví na oheň. Z pohodlnosti ale raději pálí trámy a prkna, jež jsem si pořídil s takovou námahou a výlohami. Nemám kam zamknout své drahé dříví, a tak věru nevím jak je zachránit. A proto je překládám z místa na místo. Jednou navečer jsme sňali sluneční kryt z kánoe, sami jsme jej pracně zhotovili z latí a tenkých prken. Musíme totiž člun převrátit, aby se na něm mohla vykonat nutná oprava. Druhý den ráno jsou zuhelnatělé zbytky sňatého krytu na ohništi černochů. Celé odpoledne obětujeme na to, abychom doplnili vše, co z krytu chybí.
Jeden z těchto Bendjabů přivedl poprvé našeho nového lékaře na pokraj zoufalství. Nemocným s vředy jsme nařídili, aby své obvazy, vyměněné při ranním převazu, v řece vyprali a odevzdali k vyvaření. Jeden z nově přibylých Bendjabů se dostavil k převazu, ale vypraný obvaz z předešlého dne nepřinesl. Patrně jej zahodil. Nový lékař se snaží, aby objasnil důležitost tohoto nařízení. Ale ani další obvaz nebyl vyprán. Ztratil se prý ve vodě. Ani do třetice to nedopadlo lépe. Tohoto muže není možné přesvědčit, že takový náš pevný obvaz znamená značnou ztrátu peněz a proto že jen nelze ponechat napospas pohodlnosti a nápadům divochů. Pro ně je pouhým hadrem, který můžou kdekoli pohodit. Lékař má přece ještě dost jiných.... Neuvažují, co tím vyplýtvají. My si však uvědomujeme, co námahy to stálo, než naši milí evropští přátelé obstarali všechny tyto zbytky látek a co práce jim dalo, než z nich zhotovili obvazy. Proto pokládáme toto lehkomyslné zacházení za nejtěžší nemocniční provinění.
Samozřejmě mají tito Bendjabové spadeno na moje kuřata, stejně jako i na kuřata misionářova. Nejedno z nich již ve svém hrnci uvařili a v noci slavnostně snědli.
Není a nemůže být horší zkoušky trpělivosti a nervů, než tato marná, denně opakovaná snaha, kterak těmto lidem vštípit uznání hodnoty věcí.
Popisuji tu ovšem jen to nejhorší z našich Bendjabů, ale těch je právě velká převaha. Časem přivykají podle příkladu ostatních pořádku. Ale co naplat, když stále přicházejí noví, s nimiž se musí začínat znova. Vyčerpává to naše nervy více než práce. Mnozí z nich jsou skutečně nejen divoši, ale přímo zhovadilci, kteří zpustli tím že jsou vzdáleni domova a vydáni mnoha škodlivým vlivům. Nejsou ani schopni vděčnosti za to, co jim prokazujeme. Domnívají se, že tak jednáme, protože jsme bohatě odměňováni.

-Povážlivě se množí případy úplavice. Nevíme už, kam s nemocnými. Práce s nemocnými úplavicí, kteří se nemohou již pohybovat a vše kolem sebe znečišťují, stává se úmornou. Některým se musí podávat i jídlo. Jsou až příliš vyčerpaní, než aby mohli donést lžíci k ústům. Domorodci nám přitom nepomáhají. Nechtějí zacházet s ničím, co vzbuzuje odpor. Musíme tedy všechno dělat sami. Když se přece jen někdy najde černoch, který nám alespoň trochu vypomůže, musíme ho zasypat nejen chválou, ale i dary.
Nejvíce se bojíme, abychom úplavicí nezamořili nemocnici. Nákaza se šíří pitím a jídlem, jež bylo znečištěno výkaly nemocných. Kdo si myje ruce ve znečištěné vodě nebo se dotkne znečištěné země, snadno přenese nákazu prsty do úst. Musíme tedy dbát, aby nemocní nic neznečistili a nepřišli ve styk s ostatními. Jakmile jim ale dovolím, aby vyšli ven na slunce, znečišťují zcela nesvědomitě vše, kam jen přijdou. Málo platné je všechno napomínání a všechen dozor. Marně domlouváme lidem v nemocnici, aby byli opatrní. Mají pít jen vodu z pramene. Ale k řece je dvacet kroků, k prameni více než sto. proto nosí raději vodu z řeky než z pramene. Dále je přísně zakázáno společné vaření s s nemocnými úplavicí. Přesto však ostatní s nimi vaří, ba dokonce jedí ze stejných nádob, ve kterých se nemocní rýpají znečištěnými prsty. Jeden Bendjab, kterému ošetřujeme vředy na nohou, setkal se tu se svým krajanem onemocnělým úplavicí. Sdílí s ním lůžko a společně si vaří. Vyvádíme ho, upozorňujeme na hrozící nebezpečí. Večer ho najdeme opět v zakázaném oddělení. Kdykoli ho odtamtud vyvedeme, opět se vrátí. Není divu, že si úplavice vyžádá i tuto oběť.

-Naše nálada, značně pokleslá tím, jak se rozmáhá úplavice, poklesla ještě více, když jsme se dozvěděli o nebezpečí hladomoru v krajinách výše při řece. Nejhůře jsou na tom území na hranici s Kamerunem, jimiž procházejí karavany na cestě N,Djolé - Boue- Makaku. Poslední příčinou těžkého hladomoru byly deště, které spadly za suchého období roku 1924. Pokácené lesy nevyschly a nebylo možné je vypálit. Zde je zvykem osévat půdu tam, kde byl les vypálen. Dříví a křoví se vypálením odstraní a půda je pohnojena popelem. Překazí - li deště tento postup, neosejí domorodci vůbec nic a o budoucnost se nestarají. Tak tomu bylo v krajinách nad námi a tak tomu je i u nás. V našem území za trvalých dešťů dokonce ani nevykáceli lesy.
Přitom deště obdělávání půdy neznemožňují, jen ztěžují. Není-li dříví a křoví spáleno, může se nanést na hromady a uvolněná půda mezi kmeny a hromadami se pak obdělá. Protože se k tomu neodhodlali, není teď žádná úroda.
U nás to není tak citelné, protože po splavné části řeky Ogooué můžeme dopravovat rýži z Evroy a Indie. Ve vnitrozemí je ovšem rýže jen částečnou náhražkou, neboť ji musí dopravovat nosiči na sta kilometrů. Proto tam řádí krutý hlad. U nás je situace lepší. Kdyby se bylo včas pomýšlelo na osev kukuřice, byla by pohroma odvrácena. Kukuřici se zde daří znamenitě, neboť již ve čtvrtém měsíci nese úrodu. Kukuřici, která měla být zaseta, však domorodci snědli v době počínajícího nedostatku potravin. Aby neštěstí bylo dovršeno, vtrhli obyvatelé nejhůře postižených krajů do těch území, kde ještě nebyla taková nouze o potraviny a vyplenili je. Tím ovšem nastala bída i tam. Proto teď už nikdo nemá odvahu obdělat pole. Bylo by to tak jako tak pro loupežníky. Lidé sedí ve vesnicích a bezmocně čekají na svůj osud.
Tento nedostatek energie a neschopnost se přizpůsobit ztíženým poměrům jsou typické vlastnosti domorodců rovníkové Afriky. Nejsou sice potraviny rostlinné, ale v lesích a stepích je možno ulovit zvěře dost. Ale hladovějící domorodci se nevzchopí k činu, zůstávají v chýších, očekávajíce smrt, protože je právě hlad.
Vypravovali mi, že jistý pán z území postiženého hladem má černého lovce, který jindy naloví mnoho zvěře svou ručnicí. Když však nastal v krajině hlad, tu černoch, místo aby tím horlivěji lovil, seděl s ostatními v chatě, chystaje se umřít hladem, ačkoli by je byl mohl svou ručnicí se zásobou střeliva, kterou mu pán daroval, všechny zachránit. Banány a maniok patří k potravě. Nelze bez nich žít. V hypnóze této logiky vydává se teď sta a sta černochů vstříc smrti.